Je půl jedenácté večer, zavírám notebook po dvanácti hodinách a mám v hlavě zvláštní směs. Za sebou mám den, ve kterém jsem stihl víc než dřív za týden. Jsem přitom vyždímaný způsobem, jaký neznám – není to ta příjemná únava po dobře odvedené práci, spíš přebuzení a prázdno zároveň. A přesto se docela těším, až to zítra rozjedu znovu.
Tenhle text vznikl z popsaného rozporu. Není to stížnost. Je to spíš povzdech nad něčím, co jsem si v posledních měsících začal uvědomovat a nemám pro to zatím pořádné slovo.
Za jak krátkou dobu
Nejvíc mě na tom udivuje tempo.
Před dvěma lety nešlo skoro nic z toho, co dnes dělám celý den. Ne že by to šlo hůř nebo dráž. Prostě to neexistovalo. Za dva roky jsem si přeorganizoval celý pracovní den, přestal jsem dělat věci, které jsem dělal patnáct let, a začal dělat věci, které nemají ani ustálený název.
Zvykli jsme si říkat, že se doba mění rychle, ale obvykle tím myslíme, že se během jedné generace promění povolání. Tohle je jiný řád. Během osmnácti měsíců se proměnil obsah jednoho pracovního dne. Nikdo nedostal přechodné období, nikdo nedostal příručku.
A má to své kouzlo. Být u něčeho úplně na začátku se člověku za život nestane tolikrát.
Aritmetika, která svádí
Úkol, na který jsem dřív potřeboval den soustředěné práce, dnes zvládnu za hodinu a půl. Co jsem si rozvrhoval na týden, bývá hotové do večera. Nemluvím o desetiprocentním zlepšení, jaké si nárokuje každý nový nástroj. Do stejného výsledku dnes vkládám patnáct, dvacet procent úsilí, které by mě to stálo předloni.
Je na tom něco upřímně opojného. Nápad a jeho uskutečnění se k sobě přiblížily natolik, že mezi nimi skoro nezbývá čas na pochybnost. Věci, které jsem roky odkládal s tím, že na ně nemám kapacitu, ji najednou mají. A hlavně se dá mnohem víc zkoušet, protože každý pokus stojí zlomek toho co dřív. Velká část mé práce se tím posunula z plánování k experimentování, a to je podstatně zábavnější způsob, jak strávit den.
Ušetřený čas se mi ovšem ještě ani jednou nevrátil jako volno. Pokaždé se okamžitě proměnil v další zadání, protože ambice se roztáhne přesně do prostoru, který jí uvolníte. Nemusí to být samo o sobě špatně. Jen je dobré o tom vědět, protože právě odsud vede cesta k tomu půl jedenácté večer.
Proč zrovna dělníky
Titulek jsem si napsal jako pracovní a zůstal mi. Hledal jsem pak jiné, ale žádný neseděl líp.
Průmyslového dělníka totiž nedefinovala tvrdost práce, tvrdě se dřelo i na poli, dokonce víc. Definoval ho stroj, díky kterému jeden člověk zastal práci deseti. Přesně to násobení, které dnes zažívám.
A stojí za připomenutí, že tkadlec u prvního mechanického stavu byl v hodně podobné situaci jako my. Nikdo mu neřekl, jak se to dělá, protože to před ním nikdo nedělal. Musel si sám přijít na to, kolik stavů uhlídá, jak mezi nimi chodit, čeho si všímat a co je ještě únosné. Vymyslel řemeslo, které do té doby neexistovalo, a další generace ho už zdědily hotové.
Takhle si tu naši pozici představuju. Ne oběti pásu, ale první ročník nového řemesla. Se vším, co k tomu patří: učíme se to za pochodu, děláme chyby, které po nás nikdo nebude muset opakovat, a vytváříme znalosti, ze kterých vyroste sdílené vědění. To už budou další generace brát jako samozřejmost.
Práce se přesunula jinam
Tkadlec u čtyř stavů už netkal. Chodil mezi nimi, sledoval a zasahoval, když se něco zadrhlo. Jeho práce se přesunula z výroby na dohled.
Mně se stalo něco velmi podobného. V té části dne, kterou trávím u počítače, už nevytvářím, ale posuzuji. Zadávám, čtu, ověřuji, rozhoduji, co dál. Zní to jako lehčí práce a v lecčem opravdu lehčí je. Zadávat práci a rychle poznat, jestli výsledek stojí za to, dělám roky. Změnilo se jen to, kde se to děje. Dřív na poradách a nad prací ostatních. Dneska i tam, kde jsem si věci vždycky dělal sám.
Zlepšil jsem se v tom za poslední dva roky víc než za předchozích deset, protože takových rozhodnutí dnes udělám denně mnohonásobně víc.
Má to ovšem cenu, kterou nikdo neúčtuje. Rozhodovat se dá jen omezeně dlouho, než začnou být rozhodnutí povrchní. A stará práce měla jednu útěchu, kterou tahle postrádá: byl v ní stav, kdy jsem u práce odpočíval. Ponoření do řemesla je svým způsobem klid. Dohled klid nemá, dohled je pohotovost.
Paralelismus jako nová dovednost
Ze všeho nejvíc mě ale mění paralelismus.
Vypadá to takhle. Zadám první věc a ta se rozběhne. Místo abych čekal, přepnu se na druhou. Než ji rozjedu, ozve se první. Mezitím mě napadne třetí. K poledni mám otevřených pět linek a každá z nich drží v mé hlavě vlastní nedokončený kontext, který nesmím ztratit.
Nejsou to hodiny práce za sebou, jsou to hodiny práce naráz. Náklad se nepočítá v odpracovaném čase, ale v počtu smyček, které mozek zároveň drží otevřené. Je to nová dovednost a mám podezření, že se v ní budeme všichni ještě dlouho zlepšovat. Zatím ji trénujeme metodou pokus omyl na vlastní hlavě.
Zmizelo přitom něco, čeho jsem si dřív nevážil. Když se dřív něco kompilovalo, stahovalo nebo počítalo, měl jsem pár minut, ve kterých jsem se díval z okna. Nebyl to ztracený čas, byly to nádechy. Dnes je každá prodleva přesně tak dlouhá, aby se dala vyplnit jinou prací, a příliš krátká na to, aby se v ní dalo odpočinout.
A zmizela i brzda, kterou dřív měla zabudovanou samotná práce. Den míval přirozený konec: na další krok se muselo počkat, něco se nedalo začít dřív než ráno, něco muselo nejdřív doběhnout. Nemusel jsem se rozhodovat, že přestanu, prostě nebylo co dělat dál. Dnes je vždycky co dělat dál a stroj na druhé straně neusíná. Jediná brzda celého systému jsem já.
Co s tím, zatím nevím
Rád bych na tomhle místě nabídl recept, ale nemám ho. Kdybych ho měl, zavíral bych ten notebook dřív.
Vím jenom, že na fyzickou práci máme sto let zkušeností, normy, přestávky a ergonomii, zatímco na tohle zatím nemáme nic. Nikdo neví, jaká je rozumná dávka souběžné pozornosti ani co s člověkem udělá pět let takové práce. Není to důvod k panice, spíš k pozornosti. Jsme první, kdo to zjišťuje, a bylo by škoda to zjistit až zpětně a draze.
Zatím mi z toho vyšlo jediné pravidlo a je banální: když si večer nevzpomenu, co jsem měl k obědu, nebyl to úspěšný den, ale špatně vedený. Zbytek se teprve uvidí.
Co nám to přinese
Nejzajímavější otázka na tom všem podle mě je, kam ten zisk nakonec poteče.
Zatím teče skoro celý do výkonu. Historicky to tak bývá, po zavedení mechanických stavů se netkalo míň, tkalo se víc. Ale jednou se to ustálí a část se přelije jinam, jako se to nakonec pokaždé stalo. Zajímá mě, co si za to koupíme. Jestli víc věcí, nebo víc klidu. Jestli z toho vznikne hlavně příležitost dělat věci, na které dřív jeden člověk nestačil, nebo tichý závod, ve kterém se laťka posune tak, že se zase všichni sotva stíháme.
Sázel bych na obojí naráz, protože tak to obvykle dopadá. A možná právě proto mi přijde, že stojí za to o tom mluvit teď, dokud je to ještě nové a divné a dokud si na to nezvykneme natolik, že se to stane novou normou a přestaneme si toho všímat.
Zajímalo by mě, jak to máte vy. Jestli i vy zavíráte večer počítač s pocitem, že jste stihli něco, co ještě loni nešlo, a zároveň s chutí hodinu se dívat do zdi.
Napsat komentář